Některé příběhy plynou, jako když pomalu teče řeka

rozhovor Jiřího Leschtiny s Jiřím Hájíčkem, uveřejněný v Hospodářských novinách (magazín Víkend), 14. 4. 2006.

Sedíme v Českých Budějovicích na náměstí ve Francouzské kavárně. Pod oknem vynášejí Moranu, již za chvíli hodí do Malše. Průvod se náhle prolne s hokejovými fanoušky v šálách a dresech, kteří za chvíli budou fandit budějovickému mužstvu v klání se Slavií. "To se tak někdy věci sejdou," glosuje výjev osmatřicetiletý spisovatel Jiří Hájíček, jehož poslední román Selský baroko je navržen na letošní cenu Magnesia Litera za prózu.

To se tak věci sešly i u vás. Přes den působíte v bance jako úředník, zaměřený na mezibankovní obchody, a ve volném čase píšete povídky a romány...
Co je na tom divného? Spousta lidí přece dělá v zavedených firmách, buduje kariéru a ve volném čase jezdí na raftu nebo do exotických krajin. Pro mne je takovým uvolňujícím dobrodružstvím psaní.

Kdesi jste poznamenal, že byste chtěl žít v nějakém filmu z šedesátých let. Aspoň tři týdny, nasát atmosféru. Čím vás přitahuje doba, kterou si ani jako dítě nemůžete pamatovat?
Určitě to souvisí s generací mých rodičů. Zajímá mě, jak žili, jaké prožívali naděje, zklamání. O tohle jsem se jako dospívající kluk moc nestaral. Ale s přibývajícími léty, kdy už nejste na rodičích závislý, se to mění. Vlastně by mě lákalo potkat je, když byli mladí, v tehdejších dobových reáliích. Cesta časem zpět.

Inspirovala vás literatura z těch časů?
K těmhle knížkám jsme se dostávali právě díky knihovničkám našich rodičů už na gymnáziu a pak na vysoké škole. Škvoreckého Zbabělce jsem mohl číst někdy v polovině osmdesátých let jenom proto, že je na kolej přinesla kamarádka, jejíž maminka je měla v knihovně. Podobně jsem přišel ke Kunderovi, Mňačkovi, Lustigovi... Pak se mi dostal do rukou Hrabalův román Obsluhoval jsem anglického krále. Krásný výtisk, který vydala Jazzová sekce. Člověk okamžitě vycítil, že čte naprosto svobodný text. Že se mu otevírají dveře někam, kam ho hlídaná literatura nemohla dovést.

Tehdy jste začal psát?
Už na gymnáziu jsem to zkoušel s poezií. Když jsem byl potom v Českých Budějovicích na zemědělské fakultě, jezdíval sem známý recitátor Mirek Kovářík, který mimo jiné zpopularizoval Václava Hraběte. Jednou za měsíc dělal literární pásmo "Hledám tě v tomhle městě" z věcí začínajících básníků. Byl takovou ikonou, za níž se táhli mladí pisálci. Tak i já jsem mu přinesl své básně a Kovářík je zařadil do svého pořadu. To byla první veřejná prezentace mých textů.

Proč jste ale navzdory svým uměleckým spádům šel na vysokou zemědělskou?
Už tehdy to vlastně nemělo žádnou souvislost, že tatínek pocházel ze selského. Hledal jsem školu, na kterou bych se bez problémů dostal. Hlavně abych nemusel na vojnu. Po promoci jsem pak tři roky pracoval jako zootechnik v malé vesnici. To byla doba, kdy se začala bortit dotovaná socialistická družstva, ze zemědělství odešly dvě třetiny pracovníků. Objížděl jsem na kole chalupy a sháněl, kdo půjde večer nakrmit dobytek. Venkovská idyla...

Ale dneska se za takovou idylou stěhují na venkov intelektuálové i umělci.
Řekl bych, že to zas tak moc nefunguje. Lidi na vesnici mají už podobné starosti jako ve městech. Snaží se uživit, jak se dá, hodně z nich dojíždí za prací do měst. Takové výhody, že mohou být celý den v lese na čerstvém vzduchu, nijak zvlášť neprožívají. A někdo, kdo se kvůli tomu dobrovolně usídlí v jejich sousedství a dělá tam třeba keramiku, jim připadá divný, nevěří mu. Je to pro ně naplavenina.

V románu Selský baroko načrtáváte vskutku nelichotivý obraz vztahů na dnešní vesnici, do nichž vstupuje přízrak křivd z počátku padesátých let. Jsou na venkově tyhle drásavé příběhy stále tak živé?
Všechny tyhle příběhy tam pořád jsou. Tragédie, které rozdělily nejen ves, ale i jednotlivé rodiny. Někdo odolával kolektivizaci do poslední chvíle, ale třeba jeho bratranec se dal ke komunistům. Chápu to jako neuzavřené, násilně zadušené osudy. Jejich vítězové a poražení spolu museli dál žít na malém prostoru. Mezi nimi přežívaly desítky let staré nenávisti. Ve městě se můžete člověku, který vám ublížil, nějak vyhnout. Na vesnici ho potkáváte každý den.

Selský baroko jste věnoval otci, který je synem "kulaka" a pamatuje si "každej kousek z toho čtyřiadvacetihektarovýho statku, co už dávno není..." Vyrovnával jste se psaním s rodinným traumatem?
Určitě je to téma, které se mě osobně dotýká. Ale nechtěl jsem psát příběh naší rodiny. Otec o tom nikdy moc nemluvil. Když už zavzpomíná na dětství a mládí, tak třeba vypráví, jaké měli koně, pole, jak velký rybník. Ale chápu, že se nechce vracet k té bolesti. Pamatuji se, že jednou na to přišla řeč při nějaké rodinné oslavě a můj strýc, kterému je přes osmdesát, měl v očích slzy, když vzpomínal na tu dobu. Kdo to nezažil, nemůže úplně pochopit, jak brutálně a nezvratně socializace vesnice poznamenala život těch sebevědomých, nezávislých sedláků, jaké utrpení si v sobě dál nesli.

Jak ale potom ztvárnit příběhy, když lidé mlčí o svých nejniternějších bolestech?
Hodně dlouho jsem nevěděl, jak téma uchopit. Pak jsem se náhodou dostal do archívu, kde jsou i vesnické kroniky. V nich ty příběhy jsou. Za strohými zápisy, že někoho vystěhovali ze statku, se mi začaly zjevovat kruté osudy, utrpení, bolest, nenávist.

Co vám tyhle kronikářské texty prozradily o jejich autorech?
Zaujalo mne, jak rychle někteří vesničtí kronikáři přejímali jazyk tehdejší propagandy, ustálená slovní spojení. Nepsali o zabírání majetku sedláků, ale o socializaci vesnice. Stejný rukopis, který před válkou oplakával Masaryka, stejně dojemně později lkal nad smrtí Stalina i Gottwalda. Ale nemyslím, že by dnešní člověk měl právo tohle soudit. Prostě se přes ně valily události, dějiny, aniž si třeba stačili ve vřavě doby pořádně uvědomit, která bije.

Dá se v těch kronikách číst mezi řádky?
V některých jsou patrné cenzurní zásahy, od padesátých let fungoval dohled shora. Ale někdy vycítíte, že pisatel měl k likvidovanému sedlákovi přátelský vztah. To pak napsal jen velice obecný zápis. Také jsem v jedné kronice našel povzdech, že povinné dodávky státu jsou pro sedláky velice tvrdé. To už byl podle mne v tehdejší době dost svobodný a odvážný projev.

Románem prolínají vzpomínky na zlikvidovaného sedláka Mařánka, který umřel se slovy "nedonutili mne nenávidět". Ale je tam i vnučka dalšího "kulaka", jež jde tvrdě za odplatou. Která z těchto postav je vám bližší?
Jako autor jsem si hrál s oběma postavami, obě mi byly blízké. Člověk by si tak přál, aby pozemská spravedlnost fungovala lépe. Ale u vědomí, že dost často se nápravou křivd dějou křivdy nové, navíc po tak dlouhé době, trochu raději mám jako literární postavu sedláka Mařánka, který v tu boží spravedlnost hluboce věří. Už při listování obecními kronikami jsem si uvědomil, že z dnešního časového odstupu je ta doba jasná: byli zlí, kteří brali půdu, a byly hodné, nevinné oběti. To je pohled shora, z pohledu učebnice dějepisu. Když ale jdete hloub do archívů nebo do hovoru s pamětníky, zjistíte, že na úrovni jednotlivých aktérů těch příběhů už to tak jasné být nemusí. Život není černobílý, jsou různé motivy jednání, a já jsem nechtěl napsat nějaký socrealistický román naruby. Nechtěl jsem ani příběh vysvětlovat, ale jen předložit čtenářům. Ať o těch postavách sami rozhodnou.

Jak ale soudit vaši ústřední postavu Rozálii Zandlovou, která ze zhrzené lásky udala milence za karban a její dopis se úřadům stal záminkou k pogromu na sedláky? Kam až sahá odpovědnost za naše činy a kde je hranice, kdy začínají žít svým životem?
To je právě věc, kterou se nikdy nedovíme přesně. Schválně jsem zvolil tuhle figuru jako velice nejasnou, ambivalentní. Chtěl jsem ukázat, že když pronikáme pod povrch až k jednotlivým příběhům a postavám, zjišťujeme, že někteří lidé nemuseli být tím, kým se zdáli být. A to mě právě jako spisovatele zajímalo nejvíc.

Ale není to tak, že nešťastně zamilovaná dívka musela vědět, co se kolem děje a že jakékoliv udání mohou komunisté zneužít?
Ale my dneska víme, jak všechno dopadlo, jaká zhruba byla padesátá léta. Ale dovedu si představit, že pro tehdejší současníky, třeba pro lidi na vesnici, bylo těžké se zorientovat. Byli v pasti doby. Copak my dnes dokážeme odhadnout, kam se vydá ten který politický proud? A to máme k dispozici tolik informací. Z dobových pramenů víme, že část lidí tehdy ještě věřila ve zvrat. Poslouchali Vatikán nebo Hlas Ameriky, báli se třetí světové války a přitom svět byl na počátku dlouhé studené války.

Nejen v tomhle románu, ale i ve vašich předchozích knihách jsem si všiml, že si příliš nelibujete v peprném dialogu ani v líčení milostných scén. Když už k ní dojde, zatáhnete oponu. Z čeho pramení tahle vaše ostýchavost?
Možná je to také věkem. Když jsem psal v pětadvaceti svůj první román Molitanová labuť, který zůstal v rukopisu, byl jsem otevřenější v těchto věcech. Teď se také vyrojili mladí autoři a autorky, kteří píší o drogách, chlastu a sexu. Ale v čem je to nové? Vždyť o tom psali už Kerouac a Henry Miller před padesáti lety. Bukowski psal v tomhle stylu. Každá generace si hledá v rámci své revolty nějaký adekvátní literární projev. Mně tahle drsnost stylu dnes nepřijde jako příliš důležitá nebo objevná.

Vy se nepokoušíte o generační výpověď? Nápadně často jsou vašimi hrdiny vykolejení čtyřicátníci, jimž život utíká mezi prsty, jsou bez rodiny, bez přátel...
Myslím, že každý autor v podstatě pracuje na jednom tématu, které oťukává ze všech stran. U mne je hlavním tématem motiv hledačství. Zajímají mě hrdinové, kteří se ptají, jak žít, hledají své místo v překotném světě. Třeba i za cenu dobrovolné samoty, životního ztroskotání. Takový je už hrdina mého prvního románu Zloději zelených koní, který je posedlý pátráním po vltavínech natolik, že se naprosto vzdálil požadavkům současné společnosti. Dobrovolně chce žít na jejím okraji. Jeden čtenář mi potom řekl, že tohle je jeho sen, takhle by chtěl žít. Je to tak trochu absurdní přání. Ale problém je v tom, že ne každý má odvahu své sny uskutečnit.

Nejsou právě proto tyhle vaše postavy, které nic nemají, na ničem nelpějí, tak trochu papíroví hrdinové?
Já jsem takové lidi potkal. Abych se přiznal, docela mě baví, že některým mým recenzentům vyloženě vadí tenhle můj hledačský a do jisté míry kladný literární typ, který prochází mými knížkami.

A ještě ke všemu se vždycky jmenuje Pavel...
Z počátku se mi nechtělo hledat jiné jméno pro své literární hrdiny. Ještě v době, kdy rukopisy ležely v šuplíku. Pak už jsem to nechal s tím, že by to mohla být taková moje literární značka.

Pavel z vašeho románu Dobrodruzi hlavního proudu je ale z jiného těsta. Intelektuál, který se po revoluci vrhne do víru podnikání, jenž ho strhává, až nakonec ztrácí sám sebe.
Tenhle Pavel je poněkud odlišný, samozřejmě. Vůbec celý tenhle román je pro mě trochu netypický. Neodehrává se na vesnici nebo na malém městě jako moje předchozí i následující knížky, ale v Praze a dokonce i v Paříži a v Londýně. Chtěl jsem nějak reflektovat devadesátá léta. Protože to byla fascinující doba pro mě, pro moje vrstevníky, kterým nová svoboda nabídla šanci.

Tenhle váš Pavel má v roce 1990 omamný pocit, že patří k první generaci, která může všechno změnit. Ukázat světu, jak Češi umějí podnikat. Jak tahle generace nakonec dopadla?
Spousta lidí určitě dokázala perfektní věci. Byly také pády. Já jsem se snažil v románu zobrazit spíš určité typy a sledovat, jak ta první dekáda po převratu ovlivnila jejich osudy. Ale pořád si myslím, že pocit naplnění a vnitřního klidu a štěstí nemusí nutně souviset s nějakým vyloženým vnějším úspěchem.

Někteří vám vytýkali, že třeba postava Pavlova kamaráda, který ho nakonec nechá na holičkách v nepřehledném řetězci zadlužených firem a uteče za hranice, je až příliš velkou karikaturou.
Leckteré momenty jsem v knize trochu zveličil, zkarikoval, ale záměrně. Chtěl jsem, aby vynikly skutečně charakteristické rysy a děje devadesátých let. Někteří mi říkali, že celý příběh je příliš megalomanský. Proč jsem nenapsal román o nějakém chlápkovi, který si založí malé s. r. o. a pak zkrachuje. Jasně, takových lidí byla spousta. Ale co bylo na těch devadesátých letech skutečně obludné, to byly právě ony velikášské projekty, plány. Že se třeba nějaký pan Stehlík pokusil zprivatizovat Poldi Kladno. Byla to doba velkých soust a také velkých příběhů.

Kde jste načerpal znalosti o zákulisním fungování akciovek, obchodních úskocích, včetně "nepřátelského převzetí" nepohodlného konkurenta?
Žádné zvláštní průzkumy jsem podnikat nemusel. Vždyť jak dlouho se už o tom píše v novinách, mluví v televizi i po hospodách? Mimochodem, terminus technicus "nepřátelské převzetí" se mi hrozně zalíbil. Funguje to i jako úžasná metafora. Použil jsem to jako název celého jednoho oddílu románu.

Neměl jste obavu, že od těch velkých událostí nebudete mít dostatečný odstup?
Co je to dostatečný odstup? Žiju prostě v nějaké době a snažím se literárně podchytit příběhy, které se v ní odehrávají. A lidské osudy nejsou na době zas tak strašně závislé, jak se někdy zdá. Osobní tragédie mohl člověk prožít v sedmdesátých letech, v letech devadesátých a zažívá je i po roce 2000. To je asi univerzální. Převratem zmizelo nějaké totalitní břímě, jež lidem ztrpčovalo život. Ale i v třetím tisíciletí bude člověk řešit problémy ve svém svědomí, trápit se, kam jít a jak jít... A nad tím vším budou poletovat dilemata jako bohatství versus chudoba, víra versus technokracie nebo ekologie versus průmysl...

Ve vašich textech jsou patrné sympatie k ekologům, ochráncům přírody. Je to tím, že žijete v kraji, kde se bojovalo o Temelín?
Spíš to pramení z doby, kdy jsem jako student byl v Českém svazu ochránců přírody, který se měl už za totáče docela čile k světu. Nezapomenu, jak jsme se objevili s báglama na Slovensku na tom šíleném vodním díle v Gabčíkově a hned šli po nás esenbáci. Četli jsme časopis Nika, který komunisti neustále zakazovali. Třeba kvůli článku o tom, že Sovětský svaz loví navzdory mezinárodním úmluvám velryby. Nepopírám, že i dnes tíhnu spíš k tomu konceptu občanské společnosti, o němž mluví Václav Havel.

Je vám blízká i Havlova představa, že spisovatel by měl ovlivňovat společenské souvislosti, vyjadřovat se k nim, kverulovat, nenechávat vše na politice?
Spisovatel by určitě neměl moralizovat ve svých románech. Ale když se někomu podaří napsat silný, umělecky pravdivý příběh, který vychází z osudu individuí, tak tím může nějak zasáhnout společnost, promluvit do jejích problémů, do jejího svědomí. Nikdy jsem ani jako čtenář neměl moc rád příběhy, v nichž se prvoplánově řeší nějaké politické téma. Ale přes postavy, existenciální situace, ukotvené v určité době a reálných kulisách, vypluje třeba politika na povrch v tom druhém plánu.

Českým spisovatelům se někdy vyčítá, že po revoluci ztratili protiautoritářský instinkt. Máte v sobě něco takového?
Nějak si nedovedu představit, co to přesně znamená. Ostražitost proti nějaké totalitě? Skutečně svobodný text, jak jsme o tom mluvili, je podle mě vždycky protiautoritářský. Takový text vždycky vadil anebo alespoň znervózňoval jakýkoliv establishment. Ať to byli Škvoreckého Zbabělci v padesátých letech, Hrabalovy texty v letech šedesátých i sedmdesátých. Jako svobodný text jsem vnímal třeba i román Jáchyma Topola Sestra už po revoluci. Každý systém, i ten demokratický, se snaží narvat literaturu do nějakých škatulek. A když se mu to nepovede, je to pro spisovatele nejlepší vizitka.

Vás už také zaškatulkovali. Napsali, že knihou Dobrodruzi hlavního proudu jste učinil rázný krok do poctivého literárního mainstreamu. Zaskočilo vás to?
Vůbec ne, proč? Román jako žánr má svá pravidla, která většina autorů podvědomě dodržuje. Já chci, aby mne četly tisícovky, a ne jen stovky lidí. Proto chci být čtivý, zábavný. Ale zároveň si snad můžu psát podle sebe, jak to cítím, to se nevylučuje. Zajímá mě vesnické prostředí, je takové pomalejší. Mám rád popisy krajiny, navození atmosféry, to zvolňuje tempo. Některé příběhy plynou, jako když pomalu teče řeka. Snažím se to adekvátními prostředky zachytit. Samozřejmě balancujete na hraně, že někomu to bude připadat nudné. Ten, kdo chce číst akční věci, asi sáhne po jiném autorovi.

Chtěl byste s hlavním proudem doplout do postavení, v němž se psaním uživíte?
To tady v Čechách dokáže jen pár spisovatelů. Trh je malý, lidé méně čtou. Je těžké zaujmout, dostat se jako autor do povědomí. Ale zní to dost jako výmluvy, že? Je to pro mě samozřejmě lákavá představa - uživit se psaním.

Neznamená to ale také vyjít víc na světlo, být hodně viděn v médiích?
Nejsem ten typ. Přiznám se, že je mi mnohem bližší přístup Milana Kundery, který si trvá na tom, že autor má být neviditelný, má zmizet za svým dílem. Podstatné je pro mě napsat dobrý text. To je jediné, o co usiluju.

Takže radši zůstanete ve svém poněkud kafkovském způsobu žití - přes den úředník a v noci literát?
Žiju, jak umím, zajímá mě hlavně přítomnost. A plány do daleké budoucnosti nejsou moje silná stránka.

Jiří Hájíček (* 1967)
Narodil se v Českých Budějovicích, ale dětství a mládí prožil v Týně nad Vltavou, kde vystudoval gymnázium. V roce 1989 absolvoval Vysokou školu zemědělskou, poté pracoval tři roky v zemědělství. Od roku 1993 je zaměstnán jako bankovní úředník. Debutoval v roce 1998 sbírkou povídek Snídaně na refýži. Poté vydal romány Zloději zelených koní (2001) a Dobrodruzi hlavního proudu (2002). V roce 2004 se vrátil k žánru povídky ve sbírce Dřevěný nůž. Loni vyšel jeho zatím poslední román Selský baroko. Publikoval texty v literárních časopisech Host, Revolver revue, Tvar a Welles.

HN.IHNED.CZ 14. 4. 2006
Snímky: HN - Jan Šilpoch

>>> zpět na Texty <<<