Snídaně na refýži
(Hynek 1998) >>> ukázka

Sbírka osmi povídek, které spojuje prostředí malého města a shodné jméno hlavního hrdiny – Pavla. Tato kniha byla původně připravena k vydání v nakladatelství Český spisovatel v edici Česká próza, ale vyšla až o několik let později v pražském nakladatelství Hynek.

„Na povídkách, které píše Hájíček, by nebylo na první pohled nic zvláštního, kdyby se ve skutečnosti s tak přirozenou a neambiciózní prózou čtenář nesetkával spíš výjimečně a většinou jen mimo etablované literární kruhy. U Hájíčka se ocitáme bezpečně daleko od problémů vycucaných z prstu nebo imitací ´přirozena´, jak je nabízí nejvýrazněji naše současná kinematografie a z ní odvozená beletrie. Místo toho čteme střízlivé příběhy z českého maloměsta s jeho vyčerpávající fádností, banalitou a – opět to slovo – obyčejností. Prostředí je tu známé a zachycené tak důvěrně, že z povídek vystupuje jakoby samo od sebe, se zdrženlivostí, ale sugestivně a s velkou evokační silou.

Jiří Peňás, Respekt (12. 7. 1999)

Sbírka dvanácti volně propojených povídek z jihočeského venkova a maloměsta. Drobná lidská dramata všedního života, který plyne jako řeka, a v němž nezbývá místo pro okázalost či patos.

Melancholický, nostalgický a zároveň ´lidový´ styl Hájíčkových povídek nemusí oslovit a zaujmout každého čtenáře, ani si nedělá nároky na vysoko ceněnou literaturu, ale není ani nijak podbízivý, nevnucuje se, a tak si jistě své čtenáře, podobně nahlížející na svět, najde – a ti se pak mohou nechat spolu s autorovými antihrdiny unášet krajinou s mlhavým obzorem v dálce.

Radka Myslivečková, Lidové noviny (2004)

Krátká próza jejíž děj se odehrává v červnu 2006, kdy probíhá světový fotbalový šampionát v Německu. Podle hlavního hrdiny, čtyřicátníka Honzy Převorského, existují dvě totbalová družstva - mužů a žen - která svádějí neustálé boje srovnatelné svou tvrdostí s anglickou ligou. V této povídce se oba týmy střetávají a nemají vítěze. Honza se namísto plánované cesty po německých stadionech ocitne shodou zvláštních okolností v autě s devatenáctiletou dívkou, kterou zná sotva týden, ale ke které má mnohem blíž, než si na počátku myslel. Místo německých dálnic ho čekají rozbité okresní silnice, místo hotelů zaprášené dělnické ubytovny či nocleh na nafukovací matraci. Podivná letní cesta je lemována výsledky fotbalových utkání české reprezentace, jejími nadějemi a zklamáním. Více než o kopanou však v této knížce jde o generační pocit čtyřicátníka, kterému zdánlivě nic nechybí, ale přesto se potýká s pocity osamělosti a prázdnoty.

Hájíček zde skvěle využil skutečného příběhu své ženy, jíž se před nedávnem opravdu ozvala neznámá mladší sestra, a v sevřeném prostoru, který dokonale otevřel zručným vykreslením tíživé atmosféry hroutících se vztahů, čtivostí a darem vystavět na záměrně kýčovité fabuli skutečně silný příběh.

Michaela Hečková, Reflex (2008)

 

Dějištěm dvaceti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995—2014, je jihočeský venkov. Setkáváme se tu s všednodenními lidskými mikrodramaty, příběhy vepsanými na plátno velkých dějin nebo jen zachycením nálady, životního pocitu či zkušenosti svérázných i zdánlivě obyčejných postav. Hájíček přitom dokáže velmi plasticky evokovat krajinnou atmosféru – spolu s hrdiny se brouzdáme spadaným listím, dotýkáme stébel kvetoucích trav, nastavujeme tvář slunci nebo se choulíme zimou v obnošených kabátech. Zvláštní místo zde pak zaujímají vánoční příběhy a povídky o vesnickém fotbale.

Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry — to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz.

Povídkový výbor Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku dotváří obraz Jiřího Hájíčka jako autora vesnických románů, a doplňuje tak jeho dosavadní prozaické dílo.

– bulharský překlad (nakl. Gea-Libris, 2017)

Skica dvou dívek
(Egon Schiele Artcentrum 2018)

Povídka inspirovaná životem malíře Egona Schieleho a Českým Krumlovem.

Zloději zelených koní
(Host 2001) >>> ukázka

Zloději zelených koní
(Host 2015) >>> ukázka

Zloději zelených koní (audiokniha)
(One Hot Book 2022)

Román z prostředí nelegálních hledačů vltavínů na jihu Čech. Děj přesahuje deset let od konce osmdesátých let až do přelomu století. Příběh téměř zlatokopecké vášně, odcizování a zklamání se dotýká rovněž fenoménu pokoutného hledání a dobývání vltavínů, který je živý i v současnosti.

V maďarském překladu vyšel roku 2003 v Budapešti (nakl. Magus).

„Nic podstatného se však v hrdinově mysli nemění, nic se snad ani nedá změnit. I sebedestruktivnější východisko může být totiž pro někoho jiného jedinou možnou volbou. Volbou z nutnosti. A patrně v tom je také ukryt největší půvab Hájíčkova stylu i myšlenkové sdělnosti novely. Ač je to vlastně podivné – Hájíčkův antihrdina svou nehybností dráždí a rozčiluje, a přesto si čtenáře získá. Autorovi se nadto podařilo udržet proud vyprávění bez nadbytečného psychologizování, které by vyznělo falešně a cize. Novelu lze číst jako příběh o zaslepenosti vášně či jako příběh o zaťatosti, která je přes svou relativní bezvýchodnost pro čtenáře přece jen jaksi nadějeplná. Byť jen ve smyslu uvědomění si jinakosti, byť jen ve smyslu pochopení těch, kdo nekráčí tou ´naší´ zaručeně nejkratší a nejpohodlnější cestou.

Dora Kaprálová, MF Dnes (17. 4. 2001)

Dobrodruzi hlavního proudu
(Host 2002) >>> ukázka

Milostný příběh Pavla a Dominiky odehrávající se koncem osmdesátých a hlavně v průběhu devadesátých let minulého století. Společenské přeměny po pádu komunismu a šance nové doby viděné střídavě ženským a mužským pohledem. Příběh o lásce a přátelství, o vzestupech a pádech, o fenoménu bouřlivých devadesátých let na východ od bývalé železné opony.

Návraty a touha po návratu jsou centrálními tématy románu, třeba v podobě vztahu mezi Pavlem a Dominikou, restitucí, anebo stesku po ztracených časech. Tato dostředivá síla působí nejen na vnější úrovni, nýbrž také uvnitř člověka. Na počátku příběhu nemá Pavel nic; postupně získává všechny možné materiální vymoženosti a na konec pomalu a jistě všechno ztrácí. Na konci knihy je sám a po posledním setkání s Dominikou chápe, že návraty jsou nemožné…

Kathryn Murphy, Host (9/2002)

Román s takřka detektivním půdorysem odehrávající se na současném jihočeském venkově. Neobvyklá zakázka přivádí genealoga Pavla Straňanského až do padesátých let dvacátého století a jeho pátrání postupně vynáší z archivů na světlo tragický a zdánlivě zapomenutý příběh z období kolektivizace vesnice. Osudy několika sedláků a jedné prosté venkovské krásky, staré křivdy, které však v myslích pamětníků i potomků stále ještě nejsou promlčené. To jsou hlavní témata příběhu o hledání viny a odpuštění.

Právě oživování zasuté minulosti ze stop, které lze v přítomnosti zachytit, tvoří jádro Hájíčkovy prózy, pro niž je milostná zápletka – jakkoliv překvapivě řešená – pouhým čtenářsky vděčným doplňkem. Hájíčkovi se tak podařilo nalézt neobvyklou cestu k ztvárnění tradiční tématiky. Výsledkem je próza napsaná s výjimečným citem pro poezii venkova, viděného v historické perspektivě přítomnosti prolnuté s minulostí.

Aleš Haman, Lidové noviny (2005)

– maďarský překlad (nakl. Kalligram, 2008)
– italský překlad (nakl. Centro Full Service, 2009)
– chorvatský překlad (nakl. Disput, 2011)
– anglický překlad (nakl. Real World Press, 2012)
– bulharský překlad (nakl. Izida, 2016)

Román nás zavádí na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století a je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak — na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Téma vysidlování a bourání obcí kvůli stavbě jaderné elektrárny se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.

Román získal ocenění Magnezia Litera 2013, kniha roku.

Jako v antické tragédii je mnohé v Rybí krvi dáno již na začátku, vše neodvratně spěje k tragickému konci. A Hájíček dál píše svou "kroniku ohlášené smrti". Tím, kdo umírá na základě předpovědi, přitom není člověk, ale vesnice. Tím, kdo smrt ohlašuje, je jaderná elektrárna. Postavy přitom v románu umírají také, ale to - přímo či zprostředkovaně - v důsledku smrti celého svého společenství.

Aleš Palán, Hospodářské noviny (2012)

– makedonský překlad (nakl. Begemot, 2014)
– běloruský překlad (nakl. Logvino, 2015)
– polský překlad (nakl. Ksiaskowe Klimaty, 2015)
– bulharský překlad (nakl. Paradox, 2016)
– ukrajinský překlad (nakl. Komora, 2017)
– srbský překlad (nakl. Ammonite books, 2019)
– albánský překlad (nakl. Ombra GVG, 2020)
– slovinský překlad (nakl. Didakta, 2023)
– italský překlad (nakl. Keller, 2023)

Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, do míst svého dětství a dospívání, a postupně se zaplete do nejasných okolností sporu o pozemek, ale také do své osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku vyráží Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje za to, aby se jednoho rána „nevzbudil jako někdo jinej“.

Kniha roku 2016 v anketě Lidových novin.

– makedonský překlad (nakl. Antolog, Skopje, 2018)
– polský překlad (nakl. Ksiaskowe Klimaty, Wroclaw, 2018)
– německý překlad (nakl. Karl Rauch, Düsseldorf, 2019)
– bulharský překlad (nakl. Izida, 2020)

"Dešťová hůl je jednou z nejsilnějších původních próz roku. Hájíček zvládne s minimem prostředků dosáhnout maximálního efektu. Je ve svém spisovatelství pokorný, a tak k němu příběh přichází skoro sám. Naléhavě a s jistotou."

Radim Kopáč, MF DNES (2016)

Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knih kupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče — dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky — a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“…

– německý překlad (nakl. Karl Rauch, Düsseldorf, 2021)
– makedonský překlad (nakl. Slavika Libris, Skopje 2021)
– lotyšský překlad (nakl. Petergailis, Riga 2022)

"Jiří Hájíček maluje obrazy barvitě překotné, ale do jisté míry prázdné současnosti, v níž se rozbředla historická paměť. A zároveň je lokálně ukotven v rodném jihočeském kraji, kde vyrůstal ve venkovském prostředí. Právě tato prožitá zkušenost patří k jeho základním tvůrčím impulzům."

Petr Hanuška, Hospodářské noviny (2020)

Muž na pokraji vzplanutí
Haiku z diáře 2017—2018
(Host 2018)

Úspěšný spisovatel Jiří Hájíček (nar. 1967) je v české literatuře zaveden především jako autor povídek a románů. Kdysi však s verši začínal. I v posledních letech se příležitostně věnuje poezii, právě ve formě haiku, z nichž nakladatelství Host přináší tento komorní výbor nazvaný Muž na pokraji vzplanutí. „Píšu na kousek papíru první slova dne. Někdo si po ránu luští sudoku, aby rozcvičil mozek, já si píšu haiku. Mysl je po ránu zvláštně zastřená a zároveň rozjitřená. Bývá skoupá na slovo, a to je pro takové psaní dobře,“ říká o své práci autor. Postřehy a momentky ze života. Miniatury, útržky dnů a příběhů, drobné imprese, atmosféry. Verše připsané k poznámkám o odjezdech vlaků a čteních, poznámky k „odjezdům v lásce“. Život koncentrovaný v ostře řezaných obrazech, „Hájíček jinak“, ve svých základních akordech však dobře rozpoznatelný. Poezie civilní, neokázalá, s hlubokým osobním ručením. Drobný, bibliofilsky laděný svazek s barevnými ilustracemi akademického malíře Matěje Lipavského (nar. 1985), v elegantní úpravě grafičky Lucie Zajíčkové, může zaujmout nejen autorovy příznivce, ale i řadu čtenářů, kteří tento žánr obvykle nevyhledávají.

Muž pod černým deštníkem
(Host 2022)

Úspěšný spisovatel Jiří Hájíček je v české literatuře zavedený především jako prozaik, autor povídek a románů. Kdysi však s verši začínal. Také v posledním čase se příležitostně věnuje poezii, nejčastěji právě v podobě haiku, klasické japonské formy. Nabízí v ní lyrické miniatury, útržky dnů a příběhů, drobné imprese, atmosféry, vnitřní vitráže. Je to poezie civilní a neokázalá. Je to „Hájíček jinak“, ve svých základních akordech však dobře rozpoznatelný. „Haiku je jako vytratit se bez velkých slov někde na cestě mezi poli, v ulicích města nebo v ranním šeru kuchyně. To je pro mě haiku. Nulová stylizace, bez metafor, jen těch pár slabik a slov a pak ticho…“ říká prozaik s lyrickou duší.

Muž na pokraji vzplanutí
(Host 2022)

Nové vydání úspěšné, čtenáři rozebrané edice z roku 2018.